Eugenie Ledecká – tajemná dáma z obrazu
Narodila jsem se 8. května 1912 jako Eugenie Egertová. Můj otec provozoval nádražní restauraci v České Třebové, matka byla v domácnosti a připravovala mě na budoucí roli manželky a matky. Jako dívka jsem snila o cestování, chtěla jsem se podívat do Ameriky.
Smluvený sňatek
V devatenácti letech jsem se provdala za majitele tohoto hotelu, Emanuela Ledeckého, a splnila jsem tak přání svých rodičů. Do hotelu, který Emanuel koupil za tři miliony korun, jsem přinesla věno, a tak jsme ho mohli zmodernizovat. Hotel vystavěli v roce 1895 a odpovídal velkoleposti devatenáctého století. Podařilo se nám zrekonstruovat pokoje, vybavit je moderním nábytkem, zařídit prvorepublikovou kavárnu a vyhlášenou restauraci, kde sedávala plzeňská smetánka i věhlasní hosté. Jednoho dne se u nás dokonce ubytovala Marlene Dietrich.
Nosila jsem krásné šaty, byla jsem obklopená luxusem, ale neměla jsem to nejdůležitější: lásku. Emanuela jsem nemilovala, byl o devět let starší a připadal mi příliš vážný. Měli jsme spolu dvě děti: Evženku a Emánka. Život plynul a své smutky z nešťastného manželství jsem se snažila rozehnat četbou nebo nakupováním obrazů. Občas jsme se s Emanuelem vydali na výlet do lesů, velmi miloval lov.
Osudné bombardování
Pak se nad Evropou začaly stahovat mraky. Pamatuju si, jak chladný byl 15. březen 1939, kdy do Plzně přijeli němečtí vojáci, obsadili nedaleká Kasárna Pětatřicátého pluku a hned druhý den zavedli jízdu automobilů vpravo. Do hotelu začali na obědy docházet příslušníci gestapa. Nebylo to vůbec příjemné.
Osudný se celé mé rodině stal 20. prosinec 1944. Emánek ten den nechtěl do školy, ale naštěstí odešel. Sama jsem šla s Evženkou navštívit svoji nemocnou matku do nemocnice, už byla v agonii. Před polednem se rozječely sirény, na nebi hučely bombardéry. Jedna puma prolétla světlíkem hotelu, pokračovala mým apartmánem číslo 211, dopadla do sklepa a explodovala. V tom sklepě bylo osmdesát, možná sto lidí, hostů, kolemjdoucích… Kryt našeho hotelu měl být nejbezpečnější v centru města. Ale nebyl. Většina lidí zemřela, mezi nimi i můj otec Arnošt a můj manžel Emanuel. Mé děti a já jsme zůstaly naživu, protože jsme v krytu nebyly. Moje matka Marie skonala den na to. Bylo mi dvaatřicet, ovdověla jsem a zůstala jsem sama se dvěma malými dětmi a rozbombardovaným hotelem. Pustila jsem se do rekonstrukce, chtěla jsem hotel co nejrychleji zprovoznit.
Květnové osvobození
Když 6. května 1945 přišli američtí vojáci, naši osvoboditelé, do Plzně, zřídili si v hotelu dočasné velitelství, o čemž mě přišel informovat generál John Hinds. Nebyla jsem ráda, zrovna jsme natáhli nový koberec. Hinds byl sympatický voják, který prošel celou Evropu od Normandie až do Plzně, byl ošlehaný sluncem a větrem, byl to gentleman. Pozval mě na skleničku – šla jsem a stále jsem na sobě měla černé šaty. Hinds se do mě zamiloval a já do něj také. Pak ho povolali zpět do USA. Slíbil mi, že se rozvede se svou ženou a vrátí se pro mě. Nevěřila jsem mu.
Druhý nápadník
Bylo to v létě, když se rozletěly dveře hotelové kavárny, zrovna jsem seděla za stolem, pila kávu a přemýšlela, co si počnu. John se v Americe doopravdy rozvedl a poslal mi po jednom svém známém prsten a dopis s nabídkou sňatku. Mám odejít do neznáma i se svými dvěma dětmi? Váhám.
Do kavárny jako vítr vběhl vysoký muž a sháněl se po kanystru s benzinem. Pak mě uviděl za stolem a přišel za mnou. „Jsem Jiří Janeček, vy musíte být ta vdova, pro kterou jsem přes oceán vezl dopis a prsten. Já se tomu Hindsovi vůbec nedivím.“ Přisedl si k mně a celou hodinu mi vyprávěl, jak to s tím prstenem bylo, jak Hinds nejdříve oslovil Jana Masaryka a jak ten neměl čas a pak ten prsten dali jemu, Jiřímu, a ten ho dovezl do Československa, a jak Jiří neměl čas dovézt ho do Plzně… „Kdybych věděl, jak jste krásná, tak bych ten prsten zahodil a přivezl vám jiný, ode mě. Vezměte si mě, Eugenie.“
Bylo to bláznivé. Vím. Ale prožila jsem šest válečných let a lačnila jsem po životě, po radosti, po lásce, po hudbě. Věděla jsem, že se musím rozhodnout a že musím něco podniknout, protože se mluvilo o tom, že k moci přijdou komunisté a že to nebude nic pěkného. Navíc jsem vždycky toužila odcestovat do USA.
Cesta do Ameriky
Po třech týdnech známosti jsem si Jiřího vzala. Svatbu jsme měli 27. září 1945. Sbalila jsem děti a sebe, hotel jsem předala správci, a odjeli jsme s Jiřím do Ameriky. Žili jsme v New Yorku a cestovali jsme, protože Jiří byl diplomat, pracoval pro OSN. Měli jsme diplomatické pasy a několikrát jsme se vrátili do Československa, do Plzně jsem ale nikdy nedojela, vzpomínky byly ještě moc čerstvé.
Jiřímu jsem porodila další tři děti a žila jsem poměrně spokojený život. Jiří zemřel v roce 1986, tři roky na to přišla Sametová revoluce a nám v restituci vrátili hotel Continental. Přijela jsem do Plzně se svými dvěma syny – Emánkem a Georgem. Hotel jsme zprovoznili, ale už nikdy nedosáhl takové slávy jako za první republiky. V Plzni jsem si znovu nezvykla, po velkém světě mi přišla příliš malá, navíc každý o mě věděl, že jsem ta „dáma z hotelu“.
Příběh obrazu
Zemřít jsem odjela zpět do USA a ze světa jsem odešla 25. prosince 1998. Můj hrob nehledejte. S Jiřím jsme měli jediné přání: nechat se rozprášit v milovaném koutku přírody v Československu, kde přesně, to vám neprozradím.
Mimochodem, obraz, na který se díváte, nechal namalovat můj syn George po mé smrti. Předlohou se stala fotografie, kterou jsem si pořídila krátce potom, co jsem ovdověla.
Ale povídání už bylo dost. Pojďte se posadit, dejte si kávu a k ní náš vyhlášený sacher dort. A pokud vás můj příběh zaujal a chcete se dozvědět víc, na recepci si můžete koupit román inspirovaný mým životem.
(napsala Jana Poncarová)
